Archiv štítku: Movement Lesson

Nejsem rychlokvaška

Zjistila jsem, i když nejraději nechávám mluvit mé ruce, že asi je nutné se představit více. Už se mi několikrát stalo, a také vidím takové to virtuální kroužení kolem mne, kdy maminky řeknou, že jim sice mé psaní dávalo logiku, ale přece jen to šlo proti tomu, co jsme se učili, co se všude v rehabilitacích prezentovalo (upravím, že kvalitní fyzioterapeuti to neprezentují), že dřina, pot a slzy vedou k výsledkům.
Někteří rodiče mě berou s opatrností, také proto, že nemám vystudovanou fyzioterapii, nejsem zdravotník, že jim to také někteří podsouvají (nám dítě zničili doktoři a občas i někteří fyzio umí nadělat paseku). Jen později, když zjistí mé znalosti, tak jim přijde líto, že mě přece jen neposlouchali více nebo nedali dříve na to, co píšu.
Ani Soichiro Honda nebo Henry Ford neměli vysokoškolské vzdělání v tom, v čem nakonec uspěli. A vlastně ani Moshé Feldenkrais. Důležité je, zda se učíme, zda jsme v kontaktu s lidmi, kteří v té oblasti něco umí, zda máme vlastní postřehy a myšlenky, které mohou danou činnost rozvíjet dál. Postřehů mám více než dost a největším učitelem je můj syn.

Jak zůstat vážná a nedělat si legraci. Vždy jsem chtěla pracovat s miminky, s dětmi, v páté třídě jsem začala chodit do zdravotnického kroužku a každý rok u nás byly také zdravotnické soutěže. V tom samém roce jsem z tance přešla na atletiku.
Zajímala jsem se vždy a četla cokoli kolem lidského organismu. Zamýšlela jsem se nad tím, co ovlivňuje sportovní výkon. Jako v současné době přemýšlím, co skutečně vede naše jednání a rozhodování.
V 15 letech jsem se stala atletickým trenérem IV. třídy na výjimku, protože se to mohlo až od 18 let.
V 16 letech jsem z atletiky přešla na volejbal, který jsem později i učila a začala jsem se ještě více zajímat o psychologii. Také jsem měla vývojovou psychologii v rámci oboru na gymnáziu. A tak jsem už nemířila na trenéřinu, ale psychologii. Ovšem studium psychologie nebylo každému obyčejnému bez konexí za socialismu dopřáno. Byla jen má hloupost, že jsem si nezjistila, že se na FTVS dala studovat fyzioterapie, protože na medicínu jsem jít nechtěla (tam ty konexe byly) a už tehdy jsem řekla, že bych ráda pomáhala pohybem těla. I proto si dělám černý humor, že nám museli přijít do cesty porodníci, kteří přišli, aby mě osud hodil do směru, pro který jsem určená.
1990 – jsem absolvovala 14 denní psychoterapeutický výcvik pro pedagogické pracovníky
1992 – rekvalifikační kurz na fitness trenéra (byla jsem vyhlášená nejlepší u každé zkoušky včetně anatomie a fyziologie), v posilovně jsem byla jako inventář a pomáhala jsem silovým trojbojařům, jednomu kulturistovi a v Anglii jsem našla odvahu pomoci jedné mladé ženě s bolestí zad a s formováním postavy.

Našeho syna jsem si při prvním setkání 6. den po porodu zdiagnostikovala sama. Nesál, nepolykal, prázdný pohled, žádný tonus a ještě zapolohovaný na žábu, protože se jim do těch postýlek pro nedonošené děti nevešel. Velmi často se mě ptali, zda mám kurzy na bazální stimulaci a další nějaké konkrétní semináře, když mě viděli, jak k našemu synovi přistupuji, ale byla to jen má intuice a můj způsob myšlení na základě znalostí těla ze sportu a psychologie. Proto jsem si nedala vzít naději, proto jsem se rozhodovala často proti doktorům, protože mě k tomu vedlo mé chápání lidského organismu a jak čas ukázal, bylo to jen ve prospěch našeho dítěte.

Po porodu jsem musela studovat vše ohledně těla. Vojtovy knihy, orofaciálku, vše ve spojení s DMO a neurologií, fyziologií, fyzioterapií. Prošla jsem mnoha kurzy a semináři a na všechny si ani nevzpomenu. Některé kurzy má i manžel, tak se občas nedobrovolně musí zúčastnit mého brainstormingu.
Synergická reflexní terapie,
kranio-sakrální výcvik u Radka Neškrabala,
HANDLE kurzy,
SKENAR kurzy a to i u prof. Revenka.
Vojtovku jsem procvičovala i s fyzioterapeutkou, načtené a zkouknuté mám i další metody a největší znalosti mi a souvislosti mi dal 7letý výcvik Mind Body Studies – dr. Moshé Feldenkrais Heritage s Miou Segal a Leorou Gaster a Movement Lesson s Michelle Turner a rozhovory s Radkem Neškrabalem.
Mám i roční kurz pro práci s dětmi u výborných ABM a FM praktiček a lektorek Nancy Aberle a Lynn Bullock.
Orofaciálku jsem si diskutovala s dr. Bunovou a sama doplňovala o mé znalosti z MBS. Vlastně orofaciálku jsem začínala knihou od Moralese.
Oči jsem se učila nějak sama (tedy co jsem se neučila nejdříve sama), pak jsem měla příležitost absolvovat seminář s dr. Meir Schneiderem a seminář s Lynn Bullock.
Mám štěstí, že v oblasti studia těla mám ty nejlepší učitele, s kterými mohu diskutovat i své vlastní postřehy. Posouvaly mě také výborné fyzioterapeutky a fyzioterapeut našeho syna, kteří mi mé postřehy mohli okomentovat na základě jejich zkušeností, kteří mi rádi dovysvětlili i nějakou teorii.
Někdo řekl, že lidský mozek se vyvíjí mezi lidskými mozky a tak jsem ráda, s jakými vysoce kvalifikovanými odborníky jsem se setkávala a setkávám.

Chtěla jsem si dostudovat fyzioterapii, ale u nás to dálkově nejde. Zároveň vím, že nemám moc času a vím přesně, co se potřebuji naučit a co si chci dostudovat a asi by se mi nechtělo ztrácet čas něčím, co nepotřebuji, nepotřebuji být někým posouvána či někoho kopírovat. Mám své postřehy a otázky, na které hledám odpověď a se studiem něčeho konkrétního se vždy vyjeví něco dalšího a tak jsem lapena a stále studuji a studuji a hledám odborníky, kteří mi mohou pomoci se znalostmi, informacemi a zkušenostmi, které hledám.
Hodně mě zajímá nervová soustava jako taková a tím se zabývám poslední 3 roky. Začalo to tím, že jsem chtěla přijít na princip “emoční” spasticity, protože nikdo mi na to neuměl odpovědět a ani fyzioterapeuti nevěděli co s tím. (MBS FM a Movement Lesson s tím pomáhají). A od toho jsem plynule přešla k záchvatové činnosti a věřím, že najdu i neurologa, který si vyslechne mé postřehy a otestuje je.

Nejsem rychlokvaška, lidským organismem se vlastně zabývám přes 40 let.
A teď by se hodilo dát sem fotky certifikátů, že? Víte, to bych musela fotit, hodit do PC apod… A že se to dělá a je to profesionální? No, co už s tím nadělám. Byly mi dány nějaké schopnosti a nějaké mi dány nebyly a to ty prezentační. Znám toho více než jsem schopna odprezentovat a než jsem ochotná tomu věnovat čas. Věřím, že dobrá práce se dokáže šířít i organicky.

S láskou,
Iveta

PS: pár fotek s mým největším učitelem a také je tam i Mia Segal, která vyučuje Feldenkrais metodu již 60 let či Nancy Aberle.

Co jsou to Mosty?

“Nejlepší týden za poslední čtyři roky”, jak mi napsala jedna rodina. Někteří rodiče už zaslechli a tak vysvětlím, co to ty Mosty jsou. Mosty jsou pobyty pro děti s postižením a jejich rodiny v Mostech u Jablunkova. Děti mají každý den u Radka Neškrabala kranio-sakrální terapii a u mě MBS Feldenkrais lekci. Sourozenci a rodiče kranio-sakrální terapii u Katky Neškrabalové a mezitím si užívají prostředí, ostatních, jezdí na výlety. Děti si hrají, vymýšlejí hry. Všichni dobíjejí baterky.
Benefitem pro rodiny také je, když vidí, jak si se stejnou situací, kdy máme dítě s nějakou tou výzvou, vypořádává někdo jiný. Stalo se, že si tak jeden sourozenec uvědomil, jak vlastně málo myslí na svého sourozence na vozíčku, jak se asi musí cítit odstrčený, protože v jiné rodině to dítko na vozíčku bylo v rodině plně začleněné. Toto jsou všechno léčivé procesy pro rodinu i pro děti s výzvami. Mým cílem je, aby se pomáhalo celé rodině a ukazuje se, že toto je cesta, že to opravdu funguje.
Most je věc, která převádí lidi přes překážku, věc, která spojuje dvě místa. Jak symbolické pro ty naše pobyty.

Historie těchto pobytů začínala trochu jiným záměrem.

V roce 2015 jsem si říkala, že by bylo fajn zkusit kranio-sakrální terapii ve dvou terapeutech jako to dělají v Upledger Institutu. Tak jsem domluvila tehdy dva nejzkušenější kranio – sakrální terapeuty, zeptala se rodičů, kdo by měl zájem (ano, opět mi někteří věřili :-)) a šla jsem tedy hledat místo, které bych měla blízko a bylo v přírodě. Přece jen, když pomáháme dětem, tak ten hutnický vzduch není značka ideál. Chtěla jsem něco příjemného. Tehdy to bylo tak, že jsem zajišťovala jen prostory na terapie a ubytování terapeutů a rodiče si měli najít ubytování sami. Ale nakonec se všichni rozhodli pro ten samý penzion.

Tehdy to byla spíše maminka + dítě. Jen maminkám společný pobyt vyhovoval a další rok přijeli už i sourozenci, nějaká babička či tatínek. V druhém ročníku už byla pro děti kranio-sakrální terapie v kombinaci s MBS Feldenkraisovou metodou. A i první maminky si dávaly 2 lekce kranio-sakrální terapie pro sebe, protože i my rodiče potřebuje vyladit organismus, zrelaxovat. A když se my cítíme dobře, tak se cítí dobře i naše dítko. Občas měl terapii i sourozenec, protože rodinu vnímám jako systém a zlepšení kteréhokoli prvku systému ho pomáhá napravit. Sourozenců už bylo hodně, krásně si ty děti k sobě sedly a tak to bylo zároveň jako malý tabor, kde se vymýšlely hry a hlavně brali mezi sebe i své sourozence s jakýmkoli neuro problémem či stavem. Krásné pozorovat.

III. ročník měl už turnusy dva. A už to bylo hodně o celých rodinách. Oba kranio-sakrální terapeuti vytíženi maximálně. Ošetření si dávali všichni členové rodin, dětí jsme tam měli jako smetí a opět to byl malý tábor. Velké překvapení pro mě bylo, jak zdraví sourozenci chtěli také kranio terapie, jak si o ně říkali. A aby si dítě ve věku 6 -12 let samo dobrovolně lehlo na 50 minut na stůl? Potvrzení toho, že to pomáhá. A jako i roky předtím, tak si všichni pobyt pochvalovali. Prostředí krásné, domácí kuchyně, maminky si odpočinuly, protože čím více dětí, tím je to vše jednodušší. Text pokračuje pod fotkami.

Letos tedy proběhl už IV. ročník, kde byl jeden turnus “starých známých” a snad i proto vzniklo dostatečně bezpečné prostředí pro to, aby děti zpracovávaly větší výzvy, což byly vývzvy třeba i pro mě. Ale nakonec dětí s tím nejtěžším stavem, které jsme znali z minulých ročníků se neskutečně zlepšily během toho týdne. Byly vnímavé, usměvavé, chtěly komunikovat. Krása.
Druhý turnus byl spíše o celých rodinách a tam jsem měla možnot vidět ten rozdíl a zase jinou dynamiku celé skupiny. Jak i manželé najedou hledali cestu k sobě, že nechtějí mít v hlavě jen děti. Je spousta věcí, které se ani popsat nedají nebo já to neumím. Ty pocity a emoce jsou asi i nepřenosné. To vše mě navedlo k tomu, že přemýšlím, jak ty pobyty vylepšit, aby si ještě více všichni mohl dobít baterky.
Text pokračuje pod fotkami.

Zítra dám dohromady reakce, které mi přišly po těch pobytech, možná, že to někdo z rodičů vystihne lépe.

K té pohodě a příjemnému pocitu všech zúčastněných pomáhá i Penzion u Skiareálu. Tam je to snad správně i podle feng shui. Z jedné strany kopec, z druhé potok. Majitelé jsou úžasní, myslím, že se s nimi každý cítí jako s rodinou. A tak se opět těšíme s Radkem a Katkou Neškrabalovými na další ročník, který bude mít opět dva turnusy.

Pro reference klikněte sem.

Jak věděli, že mají jít na Michelle Turner?

Nejčastější dotaz od rodiny a přátel mimo svět dětí s postižením. Přece jen tato metoda v ČR nebyla.
Má odpověď byla, že určitá skupina rodičů dětí s postižením ví, že mám znalosti, které mi pomáhají rozlišovat a vybírat, co je pro tyto děti dobré a efektivní a věří mi.

Michelle Turner je autorka Movement Lesson (můžete si přečíst zde), kde pracuje především s procesy týkající se gravitace. Ale vše vlastně s principy Feldenkrais metody, v které dostala ten základ ohledně znalostí a souvislostí fungování lidského organismu, což je práce s pohybem a jeho rozvojem. Později vyvinula vlastní metodu. Dávala si otázky, které si nikdo před ní nedal, hledala odpovědi, testovala svou teorii a dnes ji vyučuje po celém světě a přednáší na kongresech týkajících se pohybu a rozumových dovedností.
Michelle, její příběh a práci jsem vlastně znala jen z webovek a youtube. Její práce mi dávala smysl, i když jsem si původně myslela, že je to čistý Feldenkrais, jen jsem vnímala, že její ruce jsou trochu jiné. A měla krásné výsledky s dětmi.

A tak jsem Michelle napsala, zda by byla ochotna přijet i do Evropy, kde do té doby nebyla. Později přednášela na kongresu v Oxfordu. Michelle odepsala, že ano a dala nám termín za rok a půl. Já jsem Michellinu práci, videa představila maminkám a určitá skupina maminek spíše uvěřila mé soudnosti. Ano, občas mě přepadl pocit zodpovědnosti, že to není legrace dát 30.000,- Kč za 10 lekcí (žije v Arizoně, takže letenky drahé), co když se pletu, ale zároveň jsem cítila, že ne.

Michelle a její práce předčily jakékoli očekávání kohokoli z nás. Byla tady 14 dní a odcvičila 100 lekcí s dětmi. Už během prvního týdne na základě ohlasů maminek se začaly hlásit další maminky, jestli přece jen někdo nevypadl. Maminky, které pro své děti lekce měly, chtěly další dokoupit. Její znalosti a zkušenosti jsou obrovské. Vedle ní jsem poznala, že jestli jsem byla dobrá na zrak, že mám co dohánět, naučila jsem se, jak bezpečně poznám, kdy dítě opravdu stojí, opravdu chodí, opravdu sedí. Ne, každé stojící dítě stojí, ne každé trochu chodící dítě chodí. Často visí a jen střídá nohy. Naučila jsem se to nejen rozpoznávat, ale naučila jsem se s tím také pracovat a už jsem několika dětem se stojem a chůzí pomohla. Uvědomila jsem si, že toho znám hodně, že jdu vlastně stejným směrem jako ona, že mi ještě k určitému poznání chybí více praxe, ale tu jsem doháněla po jejím boku u 95 lekcí z těch 100.

Také nás tehdy zaškolila na téma dotek a práce s pánví, hrudníkem a končetinami. Polovinu semináře tvořili rodiče, polovinu fyzioterapeuti. Zkušení dětští fyzioterapeuti byli z Michelle a z její metody, která přinesla opravdu něco, co tady nebylo, nadšení. Děkovali mi, že jim to otevřelo nové obzory pro práci s dětmi a už se dětí dotýkali jinak. Velmi mě to potěšilo i proto, že mi potvrdili, že opravdu ten dětský organismus znám dobře natolik, abych poznala, co pomůže či chybí v rehabilitačním procesu.

Včera jsme skončili v Ostravě další seminář. Tentokrát na práci s miminky. Po velkém úspěchu z podzimu, o který jsem neměla čas se podělit, se to nějak přirozeně rozneslo a už se začali ozývat zájemci, především z řad fyzioterapeutů na další seminář. Dokonce mě “tlačili”, kdy už budou informace ohledně semináře, kdy se už mohou přihlásit.
Seminář Newborn Movement Assessment se naplnil velmi rychle a to především fyzioterapeuty z ČR a SR, také Feldenrais a Anat Baniel praktiky, rodiči. Fyzioterapeuti už měli její práci nakoukanou z internetu a tak věděli, že tuto výjimečnou příležitost si nemohou nechat ujít, dokonce jsem musela zájemce odmítat. On byl skoro naplněný ještě před vytvořením FB události.
O semináři a reakcích účastníků napíšu v následujících dnech, protože si zaslouží samostatný článek. A ano, tento příspěvek je takový chlubící, ale každý z nás máme radost, když se nám něco podaří.